Beatles v každé padesáté minutě jen na rádiu SÁZAVA

Jak to je vlastně s těmi Beatles na Rádiu Sázava? Více méně, pro pochopení tohoto minipořadu, vždy s pouhou jednou písní, otáčeného několikráte do týdne, každou padesátou minutu v hodině, je třeba pár věcí vysvětlit. Především je nutno nahlédnout na tuto kapelu jako fenomén doby. A také, proč se stalo to, co se stalo.

Je všeobecně uznávanou pravdou, že po dlouhých létech stagnace a zdánlivého klidu se musí něco dát do pohybu. Kdekoliv, v přírodě, společnosti, dějinách a to prostě všude tam, kde jakékoliv události běží v reálném čase. Pravděpodobnost, že se utrhne balvan který spustí lavinu, je přirozeně tím vyšší, čím déle v horské krajině panuje zdánlivý klid. Asi tak tomu bylo i s Beatles. Toto období je možno rozdělit do několika epoch, kdy první by se mohla jmenovat:

Pravěk.
Schylovat k bouři se začalo již v červenci roku 1956. Pravda, Skupina Quarimen, prazáklad pozdějších Beatles již existovala a dokonce veřejně hrála. Sice zadarmo jako amatéři, ale hrála. Tehdy, 6. července 1956 se na odpolední zahradní tancovačce na pouti ve Vooltonu na předměstí Liverpoolu, kde Quarimen vystupovali společně s místní kutálkou, setkali se John Lennon a Paul Mc.Cartney. Johnovým přičiněním se za krátký čas Paul dostal do kapely.

Tušení událostí.
Jako mnoho kapel, i tito hoši přemýšleli, jak se „dostat nahoru“. Je známo, že po několika personálních změnách, několika angažmá v různých tančírnách a klubech a také po několikerém přejmenování kapely odjíždějí na svoje první turné, pomineme li cestu do Skotska, jež je epizodní záležitostí. Skutečně na turné a s příslibem větších peněz jedou do Hamburku. Slovo angažmá je sice nadnesené, spíše se jednalo o otrockou muzikantskou dřinu v dupárnách nevalné pověsti. Ale nebylo to na škodu, jak ukáže čas. Do Hamburku se vrátí pětkrát. Na poslední mise už přilétají letadlem, jako velmi známá kapela. Z té doby, tedy před hamburskými zájezdy, stále neexistují jakékoliv jejich desky.
Při dalších návštěvách Hamburku je nahráno v improvizovaném studiu na pódiu divadélka jakési mateřské školky pár technicky úděsných snímků. Později s nimi natočí německý label Polydor slavný singl My Bonnie. Ten bude tou rozbuškou, ale to zatím ještě nikdo neví.

Jeskyně
Beatles, pokud jsou v Liverpoolu, často koncertují v původně jazzovém Cavern Clubu. Hit My Bonnie je na denním pořádku a po desce je mezi mládeží velká poptávka. Kousek od Jeskyně má zavedený obchod s gramodeskami jakýsi Brian Epstein. Zájem o tento titul mu nemůže uniknout, ale pokládá to stále za marginální záležitost. Ostatně bigbít jej nijak nebere, poslouchá rád severské skladatele, konkrétně Sibelia. Ale je také obchodník a to velmi dobrý, jak se později ukáže. 28. října 1961 krátce po třetí odpoledne vejde do Brianova obchodu mladík Raymond Jones. Brian Epstein jej zná jako stálého zákazníka, který rozhodně nekupuje laciný brak. Kupodivu i on shání My Bonnie. Brian se ho optá na podrobnosti. „Ti kluci jsou odtud, z Liverpoolu. Občas jezdí vystupovat do Německa, ale nyní hrají nějakou dobu v Jeskyni. Je to hned tady, o dvě ulice dál.“ Tato odpověď spouští pověstnou lavinu událostí, která už se nedá zastavit. Lavinu, která hudební svět převrátí naruby. Pitoreskní je to, že smlouva kterou Brian Epstein s chlapci 25 ledna 1962 přímo v Jeskyni sepsal, tento vůbec nedůležitější dokument v dějinách showbusinessu, je dones neplatná a nebyla vždy ničím jiným než cárem papíru. Paul McCartney a George Harrison byli v té době podle britské legislativy nezletilí a sám Brian Epstein smlouvu zapomněl podepsat...

Beatlemánie a to ostaní
V pořadu se dozvíte, že to zase tak hladce nešlo. Beatles již zastupované Brianem Epsteinem odmítla řada nahrávacích společností, mezi nimi též i mamutí, ale zkostnatělý gramofonový koncern DECCA. Byl to největší obchodní přehmat v historii a pro tuto společnost s letitou tradicí byl fatální. Do hry vstoupí label Parlophone /EMI/ Zde je třeba ale vyzdvihnout prozíravost Briana Epsteina, který ze zavedené, leč již v Liverpoolu tuctové šablony tvrdých rockerů vyvedl Beatles úplně někam jinam. Bez něho a producenta George Martina, který řídil nahrávání a dotvořil konečný styl Beatles jako komerčního objektu, by tito hoši prožili svých pár týdnů slávy a pak by zapadli opět do šedi Liverpoolského undergroundu. Ale stane se tak, jak je určeno; za několik let nebude mladého člověka na této planetě, který nebude znát jejich jméno. Královna Matka jim udělí MBE, tedy Řád Britského impéria za zásluhy o vlast. Vyprodané sály a stadiony, desítky hystericky ječících dívek omdlévají na koncertech, všichni mladí planety, včetně mladých ze zemí za drátěnými zátarasy východního bloku je zbožňují. Ultrapravičáci a extrémisté je nenávidí. Zrodí se legenda, která skončí v roce 1970 tuhými právnickými bitkami, rozčarováním, zklamáním a také posledním společným, avšak neveřejným koncertem na střeše budovy Apple Corporation v Londýně pro natáčení snímku Let It Be.
O deset let později, 8. prosince 1980 večer, si Johna Lennona najde duševně labilní Mark David Chapmann na ulici New Yorku. Kde je mnoho lásky, je i mnoho nenávisti. Pět ran z revolveru bude definitivní tečkou za zázrakem, který se jmenoval Beatles...

Pořad sám není odbornou studií o Beatles. Není ničím, co se zpravidla dělá o Beatles, je pouze jen o Beatles, nic více a nic méně. Je to připomenutí něčeho co bylo a co si my starší dobře pamatujeme. Snažili jsme se o to, aby to bylo jako když otevřete ilustrovanou knížku Allana Aldrige o Beatles. Moc se toho sice o kapele nedozvíte, ale cosi bude najednou okolo Vás. Najednou s příjemným překvapením shledáte, že z čista jasna, patříte k těm „co to viděli“. O to nám šlo, o nic víc.

Tedy, pokud se zrovna ručička na Vašich hodinkách blíží k padesáté minutě celé hodiny a máte naladěno 89.3 FM, přiložte ucho...

Váš Jenda Kulík